Děti patří státu dle platného rozvrhu!
Mysleli jste si, že když se s někým pomilujete a z vlastních biologických zdrojů vytvoříte a porodíte dítě, máte na něj větší nárok než cizí lidé? Omyl! Když dítě dozraje do stanoveného věku, vzniká rodičům povinnost dopravit dítě do státem určeného ústavu. Samozřejmě jen ve všední dny mimo prázdniny a svátky, pouze po dobu určenou školním rozvrhem. Odpoledne jsou děti rodičům vráceny. Navíc to netrvá déle než devět let, takže pohoda. Kdo o tom rozhoduje? Cizí lidé chránící zájmy vašich dětí.
Rodiče v očích zákona děti zastupují a rozhodují o nich. Určují, co dítě bude jíst, kde bude žít, jak se bude oblékat, jak bude vychováváno nebo jakou zdravotní péči je vhodné mu zajistit. V čem je ovšem rodič, dle státu, zcela nekompetentní, je oblast vzdělávání.
Pokud si někdo myslí, že děti jsou "jeho" (osobně myslím, že dítě nikomu nepatří, ale když už by o něm měl někdo spolurozhodovat dokud je malé, jistě je to rodič, a ne cizí osoba), pak se mýlí. Po devět let děti patří státu dle platného rozvrhu a pokud si pro ně rodič přeje jiné vzdělávání nebo prostředí, než nabízí stát, musí si vlastní dítě vypůjčit. Nemá na to ale žádný nárok. Musí své dítě nechat vyšetřit, splnit všechny další zákonné podmínky a požádat o výjimku. Pokud ředitel usoudí, že důvody jsou dostatečně závažné, pak individuální (lidově domácí) vzdělávání povolí. To ovšem neznamená, že rodič konečně může dítě vzdělávat tak, jak mu to připadá nejvhodnější a jak to dítěti vyhovuje. Musí dítě učit v souladu s ŠVP dané školy a dvakrát ročně prokázat, že dítě vzdělává tak, jak si přeje stát. Výjimka může být samozřejmě kdykoli zrušena.
Čím zastánci povinné školní docházky argumentují? Slýchám, že všichni potřebují všeobecný přehled, že děti je nutno socializovat, že se musí ochránit děti, jejichž rodiče by jim vzdělání upřeli či nedokázali zajistit v dostatečné kvalitě, nebo by je mohli svým přístupem poškodit. Že se děti musí připravit na život dospělých, aby později uspěly v zaměstnání.
Všeobecný přehled - jednak ho všichni lidé, kteří základku vychodili, dle všeho beztak nemají, za další se nelze shodnout na tom, co přesně jsou ty skutečně důležité základy pro život.
Socializace - je směšné si myslet, že socializace probíhá tak, že děti zavřete do třídy s dalšími stejně starými a nezkušenými dětmi
Odepření vzdělání či nedostatečná kvalita - oboje probíhá i ve školách. Děti často nemohou zkoumat, co je zajímá, a o kvalitě zastaralé frontální výuky, která je stále zcela běžným postupem, snad ani hovořit netřeba.
Poškozující přístup - někteří rodiče mít mohou, ale bohužel jej často mají i učitelé. V podpůrných skupinách se s tím setkávám denně.
Příprava na život - milé děti, život je pestrý, plný změn, vůní, barev, chutí a možností. Teď vás tedy na devět let zavřeme mezi čtyři zdi a budeme vás o rozmanitosti života učit. Ehm.
Obstát v zaměstnání - k tomu se škola skutečně hodí. Pokud se v ní naučíte poslouchat, neklást otázky, nezpochybňovat autority, plnit pokyny bez přemýšlení, dost možná bude pro někoho výhodné vás zaměstnat. Připraví však takové vzdělání člověka ke svobodnému podnikání?
Je každopádně nesmysl tvrdit, že školy máme proto, abychom dětem umožnili zdravě se rozvíjet, vzdělávat a všeobecně prospívat. Škola tomu totiž mnohdy naopak brání. Dnes již dávno víme, jak funguje lidský mozek, co dítě potřebuje pro zdravý vývoj a že existuje široká škála vzdělávacích možností. Aby se dítě učilo efektivně, je nutné respektovat jeho vnitřní zájem, vlastní tempo a potřeby. Tohle přesně škola nedělá, protože to neumí. Pokud si přečtete školský zákon, naleznete tam i pěkné záměry:
Vzdělávání je založeno na zásadách
b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce,
c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání,
e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání,
f) zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod,
Mezi povinnosti pedagoga patří
b) chránit a respektovat práva dítěte, žáka nebo studenta,
c) chránit bezpečí a zdraví dítěte, žáka a studenta a předcházet všem formám rizikového chování ve školách a školských zařízeních,
d) svým přístupem k výchově a vzdělávání vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí a podporovat jeho rozvoj,
Jak často se s takovým přístupem setkáváte v praxi? Je to vůbec realizovatelné? Já myslím, že za současných podmínek nikoli. Školy nemají dostatek financí, kvalitních pedagogů a je vcelku pochopitelné, že při 30 dětech na jednu učitelku, lze těžko doufat ve skutečně individuální přístup. Problém tedy vidím zejména v systému, který rodinám slibuje báječné zacházení, avšak školám stát ani nezajistí potřebné zdroje. A pak samozřejmě ve faktu, že vzdělávání není dobrovolné. Dokud budeme používat násilí jako nástroj k výchově a vzdělání dětí, nedá se očekávat, že vznikne respektující a mírumilovná společnost. Pokud bude manipulace a omezování fyziologických a dalších základních potřeb běžnou součástí výuky, budou děti nasávat zcela nevhodné vzorce chování a naučí se především tomu, že silnější smí přimět slabšího k čemukoli, že je třeba získat moc a vyvinout nad ostatními kontrolu.
Přeju si, aby větší množství lidí pochopilo a přijalo myšlenku, že DĚTI JSOU TAKY LIDI, a mělo odvahu změnit svůj přístup, pokud již není respektující. Abychom si připustili, že naše vlastní strachy a nezpracovaná traumata ovlivňují naše chování. A abychom si uvědomili, že vnucovat jiné živé bytosti svou vůli, je poškozující, zatímco respekt vyživuje.